All I Need Is A Bottle -12-

12. února 2017 v 18:00 | Zuzu |  Zuzu´s Synacky Stories -> All I Need Is A Bottle
No, jednu zkoušku jsem udělala a u poslední čekám na výsledky... Tak držte palce, ať se nemusím učit příští týden a můžu pokračovat ve psaní... mám vymyšlené, jak to bude pokračovat, ale musím doladit a dovymyslet pár detailů, na kterých mi to vázne... ale snad mě brzo něco osvítí... mezi tím, další díl... dozvíte se pár novýh věcí o Džinech ;)


12)

Brian´s POV

Když jsem viděl Zackyho výraz, trochu jsem se vyděsil. Tohle nemohla být dobrá zpráva, když takhle vyšiloval. "Uhm… ok." Chytl jsem ho za ruku a posadil vedle sebe na postel. Tak trochu jsem se bál, že bych to nemusel ustát.

"Ani nevím, kde mám začít, ale…" Přerušilo ho bouchání na dveře. Zamračil jsem se a podíval se na hodiny. Takhle brzo ke mně nikdy nikdo nechodil. Navíc by si nedovolil dělat takový rámus. Zvednul jsem se z postele a rozešel se ke dveřím. Neměl jsem sice kukátko, ale na tohle snad postačí řetěz na dveřích. Otevřel jsem a podíval se, kdo to po ránu otravuje. Za dveřmi stál vysoký tmavovlasý kluk a vypadal vyděšeně.

"Uhm… můžu Vám nějak pomoc?" Zeptal jsem se, abych zaujal pozornost cizince za dveřmi, který se pořád ohlížel za sebe. Vypadal, jako kdyby si ani nevšimnul, že jsem otevřel dveře.

"Je tu Zacky?" Než jsem stihnul zareagovat, Zacky přeběhnul půlku pokoje.

"Jimmy?" na chvilku se odmlčel. "Pusť ho dovnitř, rychle!" nejistě jsem se na něj podíval, ale udělal jsem, co mi řekl. Tohle byl zjevně ten jeho kamarád z knihovny. Jakmile jsem povolil řetěz, vřítil se dovnitř jako velká voda a zabouchnul za sebou dveře. Aniž by cokoli řekl, udělal krok zpátky a natáhnul obě ruce.

"Clauditis, peribit, oblitus…" Koukal jsem na něj jako na zjevení. Co se to sakra zase děje? Ještě není ani devět a mám v bytě dalšího Džina, který mi tady dělá nějaký hokus-pokusy s dveřmi.

"Jimmy… co se děje?" Zacky mu položil ruku na rameno, takže ho donutil konečně se na něj podívat. Hned jak to udělal, uslyšel jsem hlasy z druhé strany dveří. Jimmy si přiložil prst na pusu. Jen tlumeně jsem rozeznával některá slova. Jako třeba kam sakra zmizel. Stáli jsme tam takhle několik dlouhých minut, dokud jsme si nebyli jistí, že jsou pryč. Potom Jimmy těžce vydechnul a šel si sednout na nedaleký gauč. Tam se svalil a zavřel oči.

"Panebože, to bylo jen tak tak…" Zacky udělal několik kroků a posadil se vedle něj.

"Trochu mě děsíš, víš to?" James konečně otevřel oči a podíval se na něj. "Tak co se děje…" Pokračoval Zacky ve vyptávání.

"Zjistili, že jsem Ti dal tu knihu." Zacky zalapal po dechu.

"Jak…"

"Nemám tušení, jak se to dozvěděli, ale utekl jsem jen díky tomu tajnému východu, co mám v knihovně. Teď už o něm bohužel ví taky."

"Co je tak zvláštního na té knize, že Tě kvůli ní chtěli zabít nebo já nevím, co Ti chtěli udělat." Jimmy se na mě podíval, změřil si mě od paty dolů, potom se podíval na Zackyho a vědoucně zvednul obočí. Až teď jsem si uvědomil, že jsme oba pořád jen v ručníku. Jimmy se zvednul a udělal několik kroků ke mně.

"Zabít mě asi nechtěli, ale nic hezkýho by mi taky neudělali. Mimo jiné, jsem Jimmy. Omlouvám se, že jsem sem tak vpadnul." Natáhnul ruku a já ji nervózně přijal. "Měli byste se oblíknout, jsem trochu nervózní, že bych mohl vidět víc, než bych chtěl." Koukal jsem na něj jak kdyby na mě mluvil cizí řečí, ale po chvilce mi doteklo do hlavy, co říkal, takže jsem se otočil na patě a šel se obléknout. Když jsem se ohlédnul, jestli jde Zacky za mnou, zarazil jsem se, protože už byl dávno oblečený. V některých situacích mě ta všechna magie úplně vykolejovala. Radši jsem to nekomentoval a pokračoval ve své cestě.


Když jsem se vracel, zaslechl jsem horlivou debatu, která se mi vůbec nelíbila. Obsahovala slova jako umřít, nebezpečný, co když se mu něco stane a spoustu dalších ekvivalentů. Došel jsem do obyváku a odkašlal si, aby zaregistrovali mou přítomnost.

"Tak ven s tím, co se děje." Sednul jsem si do velkého křesla naproti oběma a čekal, co se bude dít. Slova se chopil Zacky. Smutně vydechnul a podíval se na mě.

"Briane, vážně mě mrzí, že Ti to musím říkat, ale jsi v nebezpečí a ne malém." Ne, že bych z toho nebyl v šoku, ale tak nějak jsem si to z toho všeho povyku vyvodil, takže moje reakce byla celkem přiměřená. Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co na to říct, ale asi bude nejjednodušší, když začnou se vším od začátku.

"Radši mi nejdřív řekněte, co se vlastně vůbec děje a proč. Nerozumím tomu." Zacky lehce přikývnul a zamyslel se, asi přemýšlel, odkud začít.

"Dobře, budu se snažit Ti to vysvětlit co nejlépe, ale nečetl jsem tu knihu úplně celou, takže…"

"Já jo, můžu Tě doplňovat." Zacky kývnul a podíval se zpátky na mě.

"Ok, dobře… Briane, vzpomínáš si, jak jsem Ti říkal, jak vznikají Džinové?"

"Jo, musí to být někdo, kdo má za předka někoho z prvních Džinů." Odpověděl jsem pohotově. Bylo to tak ujetý, že se to nedalo zapomenout.

"Správně. No, věc se má tak, že za ta staletí síla téhle krve hodně slábne a rodí se čím dál méně Džinů. Už před tím, to byla spíš rarita, ale teď, je to spíš něco jako zázrak, když se objeví nové dítě. Když k tomu ještě přidáme, že sem tam nějaký Džin umře, začíná nás být celkem málo. Přirozeně, Velkou radu to znepokojuje a snaží se dělat, co je v jejich silách, aby se naše rasa zachovala. Samozřejmě se snaží předcházet všem ztrátám Džinů…"

"Předcházet? Tak proč nepovolí ty nerozbitný lahve, nebylo by to řešení?" Jimmy se začal smát. Trochu jsem se zamračil, nevěděl jsem, jestli si to mám brát osobně nebo ne.

"Jo kamaráde, tohle jsem říkal už tak před pěti sty lety, ale je to jak mluvit do dubu. Místo, aby zajistili tohle, naháněj tady nás kvůli jedný raritní situaci." Zase jsem se zamračil, protože jsem neměl tušení, o čem mluví.

"Zrovna jsem se k tomu chtěl dostat, Briane." Kývnul jsem a pokynul mu, aby pokračoval.

"Existuje ještě jedna situace, kdy Velká rada může přijít o Džina, aniž by umřel. Neměl jsem o tom tušení, dokud mi Jimmy nepůjčil tu knihu, ale…" Odmlčel se a bojácně se na mě koukal.

"Ale co?" Zacky pořád nemohl najít slova. Takže se toho chopil Jimmy.

"Ale je to strašně vzácný a nebezpečný pro člověka, který je do toho zapojený. No a nějakou ujetou náhodou se to děje právě teď a ty jsi ten člověk… gratuluju." Zazubil se, jako kdyby mi řekl nějakou vtipnou historku a hned na to se zvednul z gauče. "Myslím, že na tohle budeme potřebovat něco silnějšího. Jdu pro skleničky." Sice bylo dost brzo ráno, ale musel jsem mu dát za pravdu. Pořád jsem neměl tušení, co se děje, ale byl jsem si naprosto jistý, že na to budu potřebovat panáka. Zacky se zvednul a sednul si ke mně, na opěradlo křesla. Než zase začal mluvit, chytil mě za ruku.

"Chci, abys věděl, že nedopustím, aby se Ti něco stalo." Nadechoval jsem se, abych k tomu něco dodal, ale Zacky mě nenechal. "To, co se teďka děje, se stalo jen párkrát za historii Džinů. Musí se sejít strašně moc náhod, aby se to mohlo stát. Sám tomu nemůžu skoro uvěřit." Zrovna v tu chvíli se vrátil Jimmy a poskládal na stůl tři skleničky. Ani se neobtěžoval brát nějakou lahev, prostě je mávnutím ruky naplnil. "Jimmy, jsi si jistý, že ještě není brzo na pití?" Zeptal se ho Zacky skepticky.

"No, vzhledem k tomu, že mě dneska honili dva Džinové z LA až sem, budou se pravděpodobně snažit zlikvidovat Briana a ty možná budeš smrtelník… teda jestli se jim nepodaří to, co jsem zmiňoval před tím… myslím, že je to dokonalý načasování na panáka."

"Smrtelník?" vyštěknul jsem a zvednul se z křesla. Nevěřícně jsem na něj zíral. Co se to sakra děje?

"Vážně brácho, to je to nejdůležitější, co sis z toho odnes? Někdo Tě chce zabít…" odvětil Jimmy, aniž by ho nějak vzrušovalo moje nervové vypětí.

"Na to kašlu…" Odpověděl jsem mu, ale hned na to se obrátil na Zackyho. "Ty můžeš být vážně smrtelný?" Zeptal jsem se, tentokrát ne tak naléhavě. Zacky se koukal všude možně, než na mě. Sednul jsem si zpátky na křeslo a lehce ho chytil za bradu, aby se na mě podíval. "Zacky?"

"Jo, mohl bych být…" Pípnul, jakoby to bylo něco špatného. Tohle byla odpověď na všechny moje myšlenky z rána. Mohli bychom spolu zestárnout! Jo, já vím, že je na tohle ještě brzy, ale uvnitř cítím, že Zacky je jediný, s kým bych si to dokázal představit. Sednul jsem si zpátky do křesla a chytil ho za obě ruce. Konečně se na mě podíval.

"Co mám udělat, aby se to podařilo?" Ve chvíli, kdy jsem to vyslovil, se Zacky zatvářil, jako kdyby mu spadl obrovský kámen ze srdce.

"Myslel jsem, že nebudeš chtít. Že… no, že se mě nebudeš chtít vzdát jako Džina." Nechápavě jsem zvednul obočí a musím říct, že se mě to celkem dotklo.

"Co prosím?" Zacky se nadechoval, aby nějak zareagoval, ale nenechal jsem ho. "Ty si pořád myslíš, že jsem jen sobeckej idiot, že jo?" Zvednul jsem se z křesla a natáhnul se pro skleničku. Udělal jsem několik kroků pryč, než jsem se otočil. "Copak jsem Ti nedal dost najevo, že pro Tebe udělám cokoli? Už když jsem Tě našel, jsem Ti říkal, že mi tohle otroctví připadá ujetý. Jak si můžeš myslet, že bych Tě v tom chtěl držet do nekonečna?" Zacky pořád hledal slova, soudě podle toho, jak otevíral a zavíral pusu. Nevěděl jsem, co dalšího říct, takže jsem do sebe obrátil skleničku a položil ji na stolek. "Dneska ráno jsem přemýšlel, co budu dělat, až vedle Tebe začnu stárnout a ty už o mě nebudeš mít zájem. No asi jsem jediný, kdo myslí na něco takového…" Podíval jsem se na Jimmyho. "Promiň, musím na chvilku na vzduch. Otočil jsem se a vyrazil ke dveřím. Když jsem se natahoval ke klice, Zack položil ruku na dveře.

"Nemůžeš nikam jít." Podíval jsem se na něj takovým způsobem, že se skoro přikrčil.

"Jo, a proč jako?"

"Protože venku čeká pár Džinů na to, aby Tě mohli zabít, a to nemůžu dopustit." V tu chvíli jsem si neuvědomil, jak jsme se do téhle situace dostali, ale ve chvíli, kdy mi to připomněl, jsem si plně uvědomil její naléhavost.

"Fajn, jdu do svého pokoje." Už jsem se na něj ani nepodíval a vrátil se zpátky do ložnice.


Netrvalo moc dlouho a uslyšel jsem zaklepání na dveře. Neměl jsem moc chuť se o tom bavit, ale věděl jsem, že dřív nebo později na to dojít musí. "Co!" Štěknul jsem směrem ke dveřím. Sice už jsem se trochu uklidnil, ale pořád jsem byl naštvaný. Nedokázal jsem pochopit, proč mi Zacky nevěří. Teda, vím, že před tím, než jsem ho našel, jsem se choval jako idiot, ale od té doby uplynulo už hodně času.

"Uhm, můžu dál?" jeho hlas zněl vyděšeně.

"Hmm…" zahuhňal jsem. Zacky za sebou zavřel dveře a sednul si ke mně na postel.

"Briane já… uhm. Promiň…" podíval jsem se na něj a v tu chvíli mi ho bylo trochu líto. Bylo na něm vidět, že nemá tušení co říct nebo jak se chovat v takových situacích. Uvědomil jsem si, že je vlastně Džin a moc na to není zvyklý. Moje naštvání trochu opadlo.

"Ty sis vážně myslel, že bych Ti bránil v tom, aby ses stal smrtelníkem? Abychom mohli mít normální život, jako všichni ostatní?" Když se na mě Zacky podíval, měl v očích slzy, ale snažil se jim vyvarovat.

"Já… nevím, co jsem si myslel. Nikdy jsem něco takového, nezažil. Myslím, být s někým doopravdy. Nikdy pro mě nikdo nic neudělal. Nejsem na to zvyklý, asi i proto, jsem reagoval takhle, ale není to tak, že bych Ti nevěřil. Je pro mě prostě těžký si uvědomit, že na mě někomu záleží." Sklopil hlavu a zhluboka vydechoval. Ach jo, co mu má člověk na tohle říct. Posadil jsem se a posunul se k němu blíž. Chytil jsem ho za bradu, abych mu viděl do očí.

"Asi si na to budeš muset začít zvykat." Po dlouhé době jsem se usmál a on udělal to samé. Nemohl jsem si pomoc, ale přitáhnul ho k sobě. Chvilku jsme tam takhle seděli, dokud se Zacky neodtáhnul.

"Tys vážně přemýšlel nad tím, že spolu budeme celý život?" Nevěděl jsem, co na to říct, jen jsem přikývnul. Zacky se nádherně usmál a znovu mě políbil, tentokrát mnohem intenzivněji, než před chvilkou. "V tom případě bychom měli jít zjistit, jak ze mě udělat smrtelníka." Dodal s úsměvem a zvednul se z postele. Po chvilce jsem ho následoval.


"No to je dost, už jsem si říkal, že budu muset čekat, než skončí udobřovací sex nebo tak…" Pronesl Jimmy v okamžik, kdy jsme se vrátili do pokoje. Zacky jen protočil oči a posadil se na gauč. Jimmy seděl v křesle s nohama přes opěrku a s knihou v klíně. Sednul jsem si vedle Zackyho a snažil se vzpomenout si, kde jsme skončili nebo vlastně začali, moc jsem se toho ještě nedozvěděl.

"Můžeme pokračovat v tom vysvětlování, co se tu vlastně děje? Zatím jste mi toho moc neřekli." Tentokrát se slova chopil Jimmy.

"No, jak už říkal Zacky, je jedna jediná situace, kdy se Džin může stát člověkem. Ani si nepamatuju, kdy se to stalo naposledy, takže to bude asi hodně dávno. No v jednoduchosti… ten Džin se musí dostat do rukou jednomu jedinému konkrétnímu pánovi. V tomhle případě do Tvých…"

"Ale proč já? Vím, že když jsem viděl jeho lahev, musel jsem ji mít, ale proč se to stalo?"

"Protože… no, jak to říct, aby to neznělo tak teatrálně… Prostě, každá duše má někde v celé historii někde na světě svůj protějšek. Většinou se nepotkají, protože žijou v jiných obdobích a ty, které se náhodou historicky sejdou, žijou zase na jiném kontinentu. Ve zlomku případů se stane, že se najdou."

"Počkej, počkej… ty říkáš, že Zacky je něco jako moje spřízněná duše nebo co?" Podíval jsem se na Zackyho, který se lehce usmál a stisknul mou ruku.

"I tak by se to dalo říct. Jenže Zacky je Džin, tady je to trochu jiné."

"V čem?"

"No, třeba v tom, že se procentuální úspěšnost Vašeho šťastného nalezení trochu zvedla, protože on vyloučil tu historickou hranici. I tak je to ale obrovská náhoda. Hlavně to, že jsi ho našel zrovna ve chvíli, kdy ho nikdo nevlastnil. Kdyby totiž měl pána, nemuseli byste na to vůbec přijít."

"Briana přitahovala moje lahev, když už jsem nebyl u paní Harrisonový…"

"Jo, to je přesně ono. Briane, byl jsi někdy v bytě té paní?" Zeptal se mě Jimmy. Netušil jsem, jak to s tím souvisí, ale zamyslel jsem se nad tím.

"Jo, asi dvakrát, když potřebovala s něčím pomoc a já se jí náhodou vpletl do cesty."

"A všimnul sis tam vůbec té lahve?" Nakrčil jsem obočí a zapátral v paměti.

"No, já jsem si nikdy její byt nějak extra neprohlížel, ale ta lahev byla tak křiklavá, že bych si ji všimnul, asi ji měla někde schovanou."

"Ne, právě že neměla. Vždycky jsem jí říkal, ať ji někde uklidí, ale měla ji danou na okně v kuchyni, prý abych měl dost světla nebo co." Zareagoval Zacky pohotově.

"Vidíš? Pravděpodobně si ji viděl, ale bylo Ti to jedno, protože Zacky byl ve službě někoho jiného."

"Co to s tím má společného?" Zeptal jsem se nechápavě. Fakt jsem v tom začínal mít celkem guláš.

"Asi nic moc, jen jsem tím chtěl popsat, kolik náhod se muselo stát, že jste se dostali do téhle situace." Zamyslel jsem se nad tím a potichu jsem si to sesumíroval. Zacky je má spřízněná duše, která se mohla pohybovat kdekoli v čase, na jakémkoli místě a u jakéhokoli pána. A i přes to tady teď spolu sedíme. No, Jimmy asi měl pravdu, tohle byla dost velká náhoda.

"Jo a ještě mě napadá jedna věc… chcete ji slyšet?" Zajásal Jimmy, jak kdyby to byla nějaká soutěž. Pokrčil jsem rameny s tím, že je mi to asi jedno, ale už bych se rád dostal k pointě. To, že jsme exempláře do muzea, už jsem pochopil.

"Co je to Jimmy." Pobídnul ho Zacky.

"Další náhoda je, že máte stejnou orientaci…" Koukal na nás, jako kdyby objevil nejmíň desátý div světa.

"Uhm... Jimmy nemyslíš si, že kdybys našel svou spřízněnou duši, tak je Ti jedno, jestli je na kluky nebo na holky?" Zeptal jsem se ho a nemohl se ubránit myšlence, že zrovna tohle s tím nemá absolutně nic společného. Jeho euforický úsměv se okamžitě vytratil.

"Achjo, ty taky zkazíš každou srandu." Opřel se na gauči a hodil do sebe dalšího panáka.

"Ok, fajn… tohle už chápu. Co dál, jak se ze Zackyho může stát smrtelník? A proč za to chtějí zabít mě?"

"No zabít Tě chtějí proto, že jsi potřeba k tomu, aby Zacky mohl být smrtelník a to oni přirozeně nechtějí, protože je nás málo."

"Jak to myslíš, že jsem k tomu potřeba?" Zeptal jsem se a podíval se nejdřív na Jimmyho a potom na Zackyho.

"No, to ještě úplně nevíme. V té knize je pár vodítek, kvůli kterým si to myslíme, ale abychom si to mohli ověřit a zjistit, jak všechno správně udělat, potřebovali bychom ještě jednu knihu… nebo taky tři a to nebude jednoduchý. Sice vím přesně, kde jsou, ale knihovna bude teď příšerně hlídaná." Jimmy se na chvilku odmlčel. "Ale musím se tam dostat tak, jako tak…"

"Proč?" Tentokrát se ozval Zacky.

"Protože jsem si tam nechal lahev, když jsem utíkal. Oni to asi ještě nevědí a je vážně dobře schovaná, ale mohli by na to přijít a potom… by si se mnou mohli dělat, co se jim zachce. A to by nemuselo dopadnout dobře. Hlavně pro Briana ne…" Vyjeveně jsem se na něj koukal a v duchu se ptal sám sebe, jak jsem se sakra dostal do takovéhle situace.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 MissNothing MissNothing | E-mail | Web | 13. února 2017 v 10:41 | Reagovat

Juch juch, skvělý díl! Začíná se mi líbit, jak se to zase zamotává takovým "fantasy" stylem :) Držím palce, at ti ta zkouška dobře dopadne a budu se těšit na další díly! :)

2 Jenny Jenny | 14. února 2017 v 22:32 | Reagovat

Ty volee! dokonalý !! kam ty na tohle chodíš je fakt záhada pro mě :D úplně jsem z toho měla husinu teď O_O :3 už se nemůžu dočkat jak to bude dál !!! :) a taky se připadávám s tím, že držím palce ať ti ta zkouška dopadne dobře! :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama