Where Did The Angels Go? - part 23

15. června 2015 v 13:47 | Zuzu |  Zuzu´s Synacky Stories -> Where Did The Angels Go?

Sakra, tohle měl být už poslední díl, ale nějak se to natahuje :D. No, tenhle už je doufám předposlední a poslední snad během tohohle týdne dorazím, ale nebojte se... včera jsem dostala celkem dobrej nápad na novou věc... pokud se mi to povede udělat tak, jak zamýšlím, tak by to mohla být celkem sranda, ale nechte se překvapit... no tak předposlední Andělé ;)



23)

Seděl jsem na gauči s hlavou ve dlaních a snažil se uklidnit. Nechápal jsem, jak mi to mohl Michael udělat. Bral bych kohokoli, naprosto kohokoli jiného. Ucítil jsem, jak se vedle mě prohnul gauč a hned potom i dotek na paži. Vydechnul jsem a zvednul hlavu. Zacky nic neříkal, jen si mě prohlížel. Za tu dobu, co jsem se vztekal, si už stihnul složku prohlédnout, takže věděl moc dobře, proč tak vyšiluju.

"Briane, já vím, že Ti to teď asi tak nepřipadá, ale musí být důvod, proč to Míša udělal." Řekl klidně a asi doufal, že ten klid převede i na mě, ale moc se to nedařilo.

"Jo, chce mě nasrat!" odfrknul jsem a zase začal hypnotizovat koberec.

"Možná… je to zkouška." Odvětil Zacky. Nechápavě jsem se na něj podíval.

"Zkouška?" zeptal jsem se a z mého hlasu bylo cítit, jak moc o tom pochybuji.

"Jo… víš… jestli se dokážeš správně rozhodnout i v případě, kdy jde o někoho, koho znáš." Zkusil opatrně. Docela dlouhou dobu jsem na něj koukal. Potom jsem se zase beze slova odvrátil a koukal na zem. Přemýšlel jsem. Chvilkami jsem si něco zamumlal pro sebe, nebo zakroutil hlavou. Zacky po nějaké době pochopil, že mi není moc do řeči a radši mi nechal prostor, který jsem potřeboval.

Asi po půl hodině mě začínalo unavovat jen zírat na podlahu, tak jsem se zvednul a došel si do lednice pro pivo. Za tu dobu jsem se trochu uklidnil. Sice to ještě nebyl ideál, ale bylo to lepší. Při cestě zpátky jsem potkal v chodbě Zackyho. Zhluboka jsem se nadechnul a udělal krok k němu, abych vymazal prostor mezi námi.

"Promiň… Asi máš pravdu. Michael zkouší, jestli dokážu být spravedlivý za každých okolností." Dal jsem mu pusu na čelo a hned potom na rty.

"Nemusíš se omlouvat. Vím, jak moc Tě to rozhodilo." Na chvilku se odmlčel. "Koneckonců, je to ženská, kvůli které jsi, dá se říct, umřel." Když jsem si na ten den vzpomněl, připadalo mi, jakoby ta vzpomínka byla sto let stará.

"Jo, ale díky ní mám Tebe." Po dlouhé době jsem se donutil usmát. Ale nevydrželo mi to moc dlouho. "Co mám teď dělat Zacky?" povzdechnul jsem si a napil se z lahve, kterou jsem stále svíral v ruce.

"To samé, jako kdyby šlo o kohokoli jiného. Běž se na ní podívat, přečti si ty složky… ty nejlíp víš, co je potřeba." Kousnul jsem se do rtu, a po odmlce se donutil přikývnout.

"Máš pravdu." Rozešel jsem se do obýváku, kde se na stole válela složka, kterou jsem odhodil krátce po tom, co jsem ji otevřel. Vzal jsem si volný papír, který byl přiložený a začetl se. Sice se jednalo o Michelle, ale ani tak mi nebylo příjemné číst, jak někdo umře. Zacky seděl naproti mně a vyčkával. "Stane se to za 4 dny. Už teď je několik dní v kómatu." Povzdechnul jsem si. Sice jsem ji nenáviděl, ale nikomu bych něco takového nepřál.

"Co se jí stalo?" špitnul Zacky.

"Spadla doma ze schodů. Podle všeho měla upito… a ty její zatracený, vysoký boty. Našli ji až další den v bezvědomí." Chvilku jsem koukal do prázdna a potom pokračoval ve čtení. "Na doporučení doktorů, ji Val nechá odpojit od přístrojů." Nakrčil jsem obočí.

"Co se děje."

"Jak mám něčemu takovému zabránit, pokud k tomu dojde?" Zacky na tohle neměl odpověď a já taky ne. Přemýšlel jsem, jestli jsem se o tom někdy učil, ale nic mě nenapadalo. Doufal jsem, že se objeví Michael a poradí mi, ale než k tomu dojde, zkusím na to přijít sám. "Na pár hodin půjdu na Zem, zjistit co nejvíc věcí, ale do večera budu zpátky." Položil jsem lahev na stůl, vzal si do ruky složky a políbil Zackyho, který jenom souhlasně kývnul.

҉

Procházel jsem chodbou nemocnice a krčil nos. Nikdy jsem neměl rád zápach všech těch desinfekcí a nemocničního prostředí. Nevěděl jsem, ve kterém pokoji Michelle je, ale připadal jsem si, jako bych měl v hlavě zabudovaný kompas. Šel jsem na jistotu. Když jsem odbočil za roh, kde jsem očekával dveře do pokoje, málem jsem šokem přestal dýchat. Pokoj jednotky intenzivní péče byl prosklený. Žaluzie byly otočené tak, aby bylo vidět dovnitř. U skla stála malá blonďatá holčička. Ruce měla položené na skle a téměř hypnoticky sledovala lůžko uvnitř. Po tváři se jí svezla slza. Sarah… Z toho pohledu se mi udělalo nevolno a musel jsem se rukou opřít o zeď. Doufal jsem, že až ji příště uvidím, bude to v Nebi a ona bude stará paní, která prožila krásný život na Zemi. Už, už jsem se chystal něco říct, ale včas jsem se zarazil. Neprospělo by jí, kdyby ještě do toho všeho slyšela hlasy svých mrtvých příbuzných. Udělal jsem několik kroků k ní a prohlížel si jí. Smutek, který z ní sálal, byl skoro hmatatelný.

"Sary?" Otočil jsem se a včas se stihnul vyhnout osobě, která přišla chodbou. "Půjdeme se spolu podívat na tetu?" Sarah popotáhla a přikývla. Val ji bez známky námahy zvedla z podlahy. Pomalu vzala za kliku a vešla dovnitř. Bohužel jsem se nestihnul protáhnout za ní, takže jsem všechno jen z dálky pozoroval. Michelle vypadala, jakoby spala. Teda… až na všechny ty hadičky a přístroje kolem. Val se posadila na židli vedle a Sarah si nechala na klíně. Ta téměř okamžitě chytila svou tetu za ruku. Viděl jsem, jak otvírá pusu. Tak moc jsem si přál slyšet, co jí říká.

"Ona je to nejkouzelnější dítě na světě." Ozvalo se vedle mě znenadání. Prudce jsem se otočil a hned na to uskočil snad metr daleko.

"Do prdele!" zaklel jsem a zhluboka dýchal. Potom jsem si uvědomil, že bych se měl trochu ztišit. Sice mě nikdo neviděl, ale slyšet mě mohli. Rozhlédnul jsem se kolem, ale naštěstí to nikdo nezaregistroval.

"Nejsi rád, že mě vidíš?" řekla sarkasticky.

"Já… jak je tohle možný. Vždyť ještě nejsi mrtvá!" Můj hlas zněl trochu hystericky.

"Jak to mám asi vědět? Jsem v kómatu pár dní. A co tady vůbec děláš ty?" Michelle se snažila nekřičet, ale moc se jí to nedařilo. Kolem prošel doktor, ale nevypadalo, že by ji slyšel. Takže duše, nebo co tohle vlastně bylo, lidé neslyší. Chvilku jsem přemýšlel, co jí na to mám říct, ale nakonec jsem se rozhodnul pro pravdu.

"Jsem Strážný anděl a z nějakého zvráceného důvodu, jsem dostal na starosti Tebe."

Michelle nakrčila obočí a chvilku přemýšlela. Potom se podívala na lůžko uvnitř. "Tak to asi nejsi moc dobrý Strážný anděl, když jsem dopadla takhle!" Aby svým slovům dodala důraz, ukázala na postel vevnitř. Povzdechnul jsem si.

"Mysli si co chceš." Odvětil jsem. Nehodlal jsem se před ní obhajovat. Nikdy před tím to nefungovalo, takže jsem nečekal, že by to pomohlo teď.

"Co s tím jako hodláš dělat! Koukej mě dát do kupy!" Zvýšila hlas a přešla do svého panovačného tónu. Mě pomalu docházela trpělivost. Otočil jsem se na ni. Můj výraz v tváři asi mluvil za všechno, protože s sebou cukla a sklapla.

"Upřímně? V tuhle chvíli nic, protože mě nenapadá jedinej důvod, proč Ti pomoc!" Odseknul jsem a rozešel se pryč. Když už jsem byl skoro pryč, uslyšel jsem za sebou kroky.

"A co Sarah?" Zašeptala. Sakra, ona vždycky věděla, že to dítě je moje slabost. Jedna z mála.

"Dostane se přes to." Odvětil jsem chladně.

"Ale, to… to přece nemůžeš. Není to tak dlouho, co…" Zkousla si ret a sklopila hlavu.

"Co? Není to tak dlouho, co jsem umřel já?" Dal jsem si ruce v bok a zase začínal startovat. "Byla to tvoje chyba a teď po mě chceš, abych Ti pomohl? Řekni mi jeden jedinej důvod, proč bych to měl udělat?"

"Kvůli ní…" Zašeptala. "Bylo to pro ni těžký a sotva se z toho trochu dostala, tak…" Zase se na chvilku odmlčela a těžce polkla. Chvilku se na mě koukala a potom se otočila a šla zpátky k pokoji. Stál jsem tam a přemýšlel, co mám dělat.

"Já nevím jak." Zašeptal jsem a doufal, že mě neslyšela, ale to jsem se pletl. Michelle se otočila a smutně se na mě podívala. Na chvíli jsem v ní zase viděl tu dívku, do které jsem se tenkrát zamiloval. Nedokázal jsem ten pohled snést. Zavřel jsem oči a přenesl se domů.

҉

Svalil jsem se na gauč a opřel si hlavu. Sevřel jsem oči a snažil se nepřemýšlet nad tím, co všechno se právě stalo. Ale to bylo naprosto nemožné. Po tvářích mi nekontrolovatelně stékaly slzy. Ani ne po minutě jsem slyšel kroky. Aniž bych se podíval, věděl, jsem, že je to Zacky.

"Briane proč…" v půli věty se zarazil, když si uvědomil, v jakém jsem stavu. "Bri, no tak. Co se stalo?" Sednul si ke mně a donutil mě ho obejmout. V tu chvíli jsem to nevydržel a začal naplno brečet. Ani jsem nevěděl proč. Vždyť jsem ji nenáviděl. Ale ta bezmoc, která mě zaplavovala kvůli Sarah a kvůli vlastní neschopnosti mě ničila. Všechny ty vzpomínky mi tepaly v hlavě, jako kdyby byly živé. Snažil jsem se uklidnit, ale chtě nechtě jsem musel počkat, až to přestane samo. Zacky už měl dávno promáčený rukáv trička, když jsem se odtáhnul. Chtěl jsem si hřbetem ruky otřít nos, ale Zacky pohotově zasáhnul a podal mi kapesníky. Musel jsem se tomu krátce usmát. Když jsem si byl jistý, že to všechno zvládnu, začal jsem pomalu Zackymu vyprávět, co se stalo.

҉

Další den jsem se věnoval převážně pročítáním složky Michelle. Po včerejšku jsem potřeboval něco, co by mi pomohlo v rozhodování, ale spíš jsem si připadal, že je to ještě horší. Spoustu věcí jsem o ní nevěděl. Z mého pohledu jsem ji měl jen za příšernou mrchu, ale kromě věčného nakupování se i věnovala charitě. Starala se o Sarah, když Val musela do práce a nebyla nic jiného, než milující Teta. Po několika hodinách jsem to vzdal a složky odložil. Nevěděl jsem, co mám dělat.

"Přišel jsi na něco?" zeptal se Zacky ve dveřích chvilku po tom, co jsem přestal číst.

"Ani ne. Spíš jsem ještě víc zmatený." Odpověděl jsem zklamaně.

"Nemohl by pomoci Michael?" okamžitě jsem zakroutil hlavou. Teoreticky by mi mohl poradit, jak ji mám zachránit, ale to rozhodnutí musím udělat sám. Zacky si povzdechnul. "A můžu Ti pomoc nějak já?" Krátce jsem se usmál, než jsem odpověděl.

"Stačí, že jsi tady, vždycky když potřebuju." Zacky si sednul ke mně a schoulel se v mém náručí.

"Vždycky tady budu." Odpověděl krátce. "Přemýšlel jsi nad tím, co se stane, pokud umře?" Zeptal se mě. Nechápal jsem, proč se mě na to ptá. Trochu jsem se odtáhnul, abych se na něj mohl podívat.

"Ne… proč se na to ptáš."

"Já nevím, mohlo by to pomoc." Nechápavě jsem ho sledoval, a čekal, jestli bude pokračovat. To se nestalo.

"No, buď může jít do Nebe, nebo do Pekla." Odpověděl jsem.

"Jo… V Pekle by se měla příšerně, to víme určitě, i když jsme tam nikdy nebyli. A v Nebi… uhm… Možná bychom se mohli cítit příšerně my, kdyby tady byla." Nad tímhle jsem se nikdy nezamýšlel, ale Zacky měl pravdu. Ani jedna varianta se mi nelíbila. První, protože si nemyslím, že je tak hrozná, aby šla do Pekla a druhá… no prostě se mi druhá varianta nelíbila.

"Myslíš, že by ji u Brány mohli poslat do Nebe? Udělala dost hrozných věcí." Zeptal jsem se Zackyho. Koneckonců on byl ten nejpovolanější, aby mi odpověděl.

"Teoreticky jo, ty jsi taky nebyl vzor dobrýho chování." Musel jsem se tomu zasmát.

"To jo, ale ona prakticky zajistila, že jsem umřel. Je to i v jejích složkách…"

"Ale přímo Tě nezabila. Nevěděla, že hupsneš pod dodávku."

"No to já vím, ale…"

"Chceš to riskovat?" Zeptal se mě a v tu chvíli mi bylo jasné, co musím udělat. Možná to nebyl správný postup, podle kterého bych měl smrtelníky hodnotit, ale byl jsem v koncích. Nic jiného mi odpověď nedalo. Teď už zbývala jen jedna věc. Jak ji mám sakra zachránit?

҉

"Nebudu se vyptávat, proč jsi mi tohle udělal, ale potřebuju pomoc." Začal jsem hned ve chvíli, kdy se Michael objevil u nás doma.

"Ahoj Míšo." Špitnul Zacky a radši se uklidil do kuchyně.

"Taky Tě zdravím Briane." Odpověděl na mé přivítání. Trochu jsem se začervenal, ale neměl jsem na tohle čas. Michelle má zítra umřít.

"Jak mám zachránit někoho kdo je v kómatu? Jak mám zachránit duši, která si chodí po chodbách nemocnice?" Michael tam chvilku stál a prohlížel si mě. Potom se posadil a natáhl se pro jablko, které bylo v misce na stole.

"Nečekal jsem, že jí budeš chtít zachránit." No to mi teda pomůže. Začínal jsem být netrpělivý.

"Upřímně, já taky ne, ale nakonec jsem se tak rozhodnul." Michael pomalu žvýkal kousek jablka a já se nemohl ubránit pocitu, že to schválně natahuje.

"Pokud jsi viděl její duši, jde o nějakou nevyřízenou věc. Ať už její nebo Tvou. Nedokážu Ti říct, co máš udělat, protože to nevím."

"Jak to myslíš, že nevíš? Jsi přece Archanděl." Krevní tlak se mi začínal pomalu zvyšovat.

"Nevím to. Vždycky je to něco jiného. Jestli ji Vážně chceš zachránit, tak běž na Zem. To je jediný způsob, jak na to přijít." Hned po tom zmizel i s naším jablkem.
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 WiWi WiWi | 15. června 2015 v 19:07 | Reagovat

AAAA perect :3 :*

2 Jee-Jee Jee-Jee | 15. června 2015 v 20:58 | Reagovat

aaa končeněěě!! :3 ..a..no ty vole :D já to věděla, že tohle uděláš!!:D tak nemá chodit ve vysokejch botech když neumí chlastat a teďka, aby jí Brája zachraňooval chudák :D :D a jinak ..volím peklo pro ní !!:D :D ne tak jsme zvědavá jak to dopadne !! :D jinak musím souhlasit je to perfektní :)

3 Zuzu Zuzu | 16. června 2015 v 13:33 | Reagovat

Poslední díl už je dopsaný, takže brzo bude ;) ... každopádně už si v hlavě rozvíjím nový nápad... snad se přinutím do toho co nejdřív pustit :D

4 Jee-Jee Jee-Jee | 16. června 2015 v 21:36 | Reagovat

[3]: no to se přinuť !! :D už se těším na další tvojí story!! ;) :)jsem zvědavá co tě napadlo!! :D určitě něco super jako vždycky!! ;)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama