Touch Me If You´re Clean - 31 - Final Chapter

22. září 2011 v 9:01 | Zuzu |  Zuzu´s Synacky Stories -> Touch Me If You´re Clean
Tak jo... je to tady po dvou letech jsem tuhle story konečně dotáhla do konce. Doufám, že i poslední díl se bude líbit. Děkuju všem, kteří to za ten dlouhatánský čas četli a nejvíc těm, kteří to vydrželi až do konce...

Co teď bude dál??? No radši se nebudu prozatím pouštět do přidávání něčeho svého, protože donutit se psát nebo si na to najít čas, je pro mě v poslední době docela těžké, takže zůstanu zatím u překladu. Mám sice něco rozdělaného, ale je to ve fázi začátku...

No a teď už tedy poslední díl... jelikož jste na něj museli dlouho čekat, je celkem dlouhý... :)


31)

"Pamatuješ, jak jsem ti říkal o organizaci, kterou vlastním?" zeptal se Brian. Pomalu jsem přikývnul a poslouchal, co dalšího mi řekne. Z nějakého důvodu jsem se cítil vážně nesvůj. "Ještě než jsme se poznali jsme nabídli pomoc jiné organizaci, která někdy provádí charitativní akce v Jižní Brazílii." Kývnul jsem, aby pokračoval. "Před chvilkou mi volal můj asistent." Odmlčel se a koukal se na bílý koberec s dlouhými vlákny.

"A?" pobídnul jsem ho, když dlouho nic neříkal.

"Prý se bude konat akce na podporu temnějších obyvatel. Léky, očkování, potraviny… prostě všechno na co si vzpomeneš."

"To je dobře ne?" zeptal jsem se, i když sem začínal mít neblahé tušení.

"Jo. Je…" trochu se usmál, ale pak se jeho výraz zase změnil. Jakoby se stala nějaká tragédie. "Zacky naše organizace už přislíbila pomoc." Dodal.

"A co to znamená pro tebe?" Zeptal jsem se. Moje obavy sílily. Brian si povzdechnul.

"Poletím do Brazílie, Zee." Chvilku jsem přemýšlel nad tím, co mi řekl.

"Co? N-na jak dlouho?" tušil jsem, že odpověď ani nechci slyšet. Navíc… Jižní Brazílie? Vždyť je to skoro divočina.

"Nevím přesně, ale… na jeden, možná dva měsíce." Vyvalil jsem na něj oči a chvilku zpracovával informaci. Bylo to ještě horší, než ten pocit, když jsem vcházel do bytu a bál se, že mě tu Brian nechá. Teď bych klidně mohl být v jeho bytě a bylo by to jedno. Nebude tady. Nebude tu dva měsíce. A ještě ke všemu se mu může něco stát. Ať už to bylo nějaké zranění nebo nemoc. Několikrát jsem zamrkal a odvrátil hlavu. "Zee, já…" Zvednul jsem se z gauče a popošel k oknu. Nějak se mi zdálo, že je to to nejlepší, co můžu udělat, abych si alespoň trochu uspořádal myšlenky.

"Kdy máš letět?" zeptal jsem se a kouknul se z okna. Čekal jsem na odpověď a přemýšlel nad tím, co si tady bez Briana počnu. Kdo mi bude pomáhat v překonávání mých fobií? Co když se to zase vrátí? Brian nic neříkal. V první chvíli mi ani nedošlo, jak dlouho bylo ticho. Otočil jsem se a koukl se směrem ke gauči. Naše oči se setkali. Když jsem spatřil lítost v jeho tmavě hnědých očích, sevřel se mi žaludek.

"Zítra." Špitl Brian. Skoro jsem ho neslyšel. Vlastně bych byl rád, kdybych to neslyšel.

"Cože?" zeptal jsem se, abych se ujistil, že se mi něco nezdálo.

"Zee, letíme zítra večer." Odpověděl trochu hlasitěji.

"Ale vždyť… to přece nejde. Nemůžeš mít tak málo času na přípravu a…" hlas se mi zarazil v hrdle. Sklonil jsem hlavu a prohlížel si dřevěnou podlahu. Snažil jsem se zahnat paniku, která se mě zmocňovala. Bylo mi hrozně. Jediný smysl mého života (alespoň toho současného) se měl vzdálit několik stovek mil, do nebezpečné části Ameriky. Co když se vážně něco stane? Bylo mi úzko. Nikdy mě nenapadlo, že idylka, která panovala posledních několik dní, může tak náhle skončit.

Brian vstal z gauče a rozešel se ke mně. "Zee, já bych si strašně přál, abych tu mohl s tebou zůstat, ale…" začal jsem kývat hlavou, že to chápu, i když jsem vlastně nechápal nic. Ucítil jsem kolem sebe sevření jeho paží. Do očí se mi začali drát slzy. Pevně jsem ho objal a položil si hlavu na jeho rameno. Snažil jsem se sám sebe přesvědčit, že všechno bude v pořádku, že se Brian brzy vrátí. Dva měsíce nebyly tak hrozná doba, ale moje srdce jakoby praskalo a jeho kousky se vrývaly do každé části mého těla. Bolelo to.

"Nechci abys mě tu nechal." Zašeptal jsem a snažil se zadržet vzlyk. Podařilo se mi to, ale ani tak můj hlas nezněl moc pevně. Spíš to bylo takové zakňučení.

"Zee, jsou to jen dva měsíce." Políbil mě do vlasů a jemně se mnou zakolébal. "To zvládneme." Tiše jsem popotáhnul a zatlačil slzy. Podíval jsem se na něj svýma uslzenýma očima a přikývnul. Odtáhl jsem se od něj a pomalu se rozešel ke dveřím. "Kam jdeš?" zeptal se mě Brian. Podle kroků, které jsem za sebou slyšel jsem usoudil, že mě následoval.

"Myslím, že bych si měl k tobě zajet pro věci, abys měl čas si zabalit do Brazílie." Odpověděl jsem odhodlaně. Znělo to skoro uraženě. Slyšel jsem, jak si Brian povzdechnul. Nic neřekl. Prostě mě následoval.


Stál jsem na letišti a sledoval, jak se bílé letadlo odlepilo od země. Po tvářích mi stékali slzy. I když jsme spolu za poslední den moc slov neprohodili, na letišti jsme si to vynahradili. Bylo to nejhorší loučení, jaké jsem kdy zažil. Vlastně kromě otcova pohřbu. Ještě dlouhou dobu jsem sledoval modrou oblohu, než jsem se otočil a rozešel se k východu z terminálu. Zamával jsem na taxík a nadiktoval mu adresu mého staro-nového bytu. Cesta mi připadala nekonečná. Snažil jsem se utlumit své slzy před řidičem, ale nedařilo se mi to.

"Ona se určitě vrátí." Zaslechl jsem po své levé straně. Nechápavě jsem se na řidiče podíval.

"Prosím?" zahuhňal jsem a sledoval jeho profil.

"No takhle skleslej můžete bejt jen kvůli ženský, nemám pravdu?" zasmál se jak neandrtálec a podíval se zpátky na vozovku.

"Ne, není to kvůli ženě." Odpověděl jsem a zase se koukal z okýnka.

"Ne? Tak jsem se seknul. Liběj odpustit, mladej pán." Jeho hlas se mi protivil. Už jsem chtěl být doma, i když jsem věděl, že bez Briana žádné doma není. Naštěstí to netrvalo dlouho a já jsem za sebou mohl žluté dveře taxíku zabouchnout. Kouknul jsem se na budovu, ve které jsem žil několik let a zhluboka se nadechnul. To zvládneš Zacky. Je to jen chvilka. Řekl jsem si sám pro sebe a opřel se do vchodových dveří.


Probudil mě protivný zvuk budíku. Kouknu jsem se na hodiny a zjistil, že zbývají asi tři hodiny, do doby, než bych měl být v práci. Kdysi mi to připadalo jako přiměřený čas, ale teď mi došlo, že jsem vážně musel být blázen. Přeřídil jsem budík o necelé dvě hodiny, tak abych se stihnul umýt a nasnídat a spal jsem dál.

Když se signál ozval znovu, zaskučel jsem a převalil se na bok. To přece nemohlo být ani pět minut! Čas na ciferníku mi však říkal něco jiného. Nedobrovolně jsem vylezl z postele a došoural se do koupelny. Umyl jsem se, vyčistil si zuby, učesal se a dobelhal se do kuchyně. Nějak mi nedošlo, že jsem neměl čas novou ledničku ničím naplnit, takže jsem si udělal jen kávu. No co, po cestě se pro něco stavím.

Jakmile byl můj šálek prázdný, zvednul jsem se a opustil svůj byt. Po cestě jsem se stavil do pekařství a koupil si koblihy. Krásně provoněli mé auto. Když jsem vešel do své ordinace, připadal jsem si jako v jiném světě. Fakt jsem tady dlouho nebyl. Pomyslel jsem si a pokračoval ke svému stolu, kde jsem odložil sáček s pečivem a kávu, kterou jsem si koupil v automatu. Netrvalo dlouho a přiřítil se Johnny. Zjevně šel pozdě, protože byl udýchaný.

"Omlouvám se pane doktore já…" v půli věty se zastavil, stejně jako se marmeládová kobliha zastavila na půli cesty k mým ústům.

"Co?" zeptal jsem se.

"Jste v pořádku?" nakrčil jsem obočí a nechápavě přemýšlel nad tím, co se mu nezdá.

"Samozřejmě že ano. Co jste mi chtěl říct?"

"Že jsem uvíznul v zácpě, ale… pane doktore, od kdy pijete kafe z automatu? A…" zvednul jsem ruku, abych zarazil jeho vyptávání. Konečně mi došlo, že od našeho posledního setkání se leccos změnilo.

"Johnny. Myslím, že jsem na Vás měl špatný vliv. Nezahazujte svůj život, stejně jako já, kvůli přehnané hygieně." Johnny na mě koukal s vyvalenýma očima a lapal po dechu.

"Pane doktore jste si jistý, že jste…"

"Jsem si naprosto jistý, že jsem v pořádku." Skočil jsem mu do řeči. "Víte co? Měl byste si najít holku." Dodal jsem a zakousnul se do koblihy. Když jsem konečně dosnídal, podíval jsem se na něj znovu. Stál v úplně stejné poloze, jakoby byl z kamene. "Můžeme přijmout prvního pacienta?" zeptal jsem se postavy před sebou. Johnny zaklepal hlavou, jakoby se snažil odehnat nějaké myšlenky a přikývnul.

Celý den probíhal obdobně, jako všechny předchozí, akorát jsem se cítil příjemněji. Prohodil jsem s pacienty několik slov, nestresoval jsem se, jestli mě některé z dětí kousne, byl jsem ve větší pohodě a tak mi to i rychleji utíkalo. Sice jsem neměl kam spěchat, ale doma to určitě bude lepší, než sedět v ordinaci a hrabat se někomu v puse.

Po cestě domů jsem zajel do supermarketu a vrátil se se skoro plným autem. Než jsem všechno nanosil dovnitř, bylo skoro osm večer. Doufal jsem, že všechny dny mi budou takhle rychle utíkat.

Neustále jsem sledoval mobil, i když jsem věděl, že Brian říkal, že signál bude asi mít jen v případě, pojedou-li do hlavního města na letiště pro zásoby. Chyběl mi. Byl to jen jeden zatracený den a už mi chyběl jeho smích, jeho sevření, jeho polibky, prostě všechno. Zacky, ty v tom fakt lítáš. Řekl jsem si v duchu a sednul si na gauč. Ani jsem se neobtěžoval zapnout televizi, prostě jsem jen seděl a v duchu si vybavoval to nejnádhernější, co na světě existuje. Brianovi oči. Plné elánu, lásky, touhy… plné všech jeho pocitů a nálad. Zhluboka jsem se nadechnul. Nedokázal jsem si představit, jak tohle vydržím dva měsíce.


Trvalo to tři týdny. Tři strašné týdny, než se ozvaly vibrace mého telefonu. Zrovna jsem měl přijímat dalšího pacienta, ale jakmile jsem spatřil display telefonu, zakřičel jsem na Johnnyho, ať počká a nechá mě o samotě. Za tu dobu už si pomalu zvyknul, že všechno není tak, jak bývalo a nekoukal na mě jako na idiota. Alespoň ne tak moc.

"Ano?" zvednul jsem telefon. Srdce jsem mě skoro v krku. Chvilku to trvalo, ale nakonec se ozval hlas, na který jsem tak dlouho čekal.

"Zee?" na mé tváři se samovolně rozprostřel úsměv.

"Briane?" z pravého oka mi stekla slza. Bylo to jako rajská hudba. "Měl jsem strach, že se ti něco stalo." Dodal jsem a čekal co odpoví.

"Promiň… Dřív jsem se do Brasil nedostal. Chybíš mi Zee. Kdybys mi nesmazal tu fotku, bylo by to alespoň trochu snesitelný." Nahlas jsem se zasmál. "Jak se ti bydlí v novém bytě?"

"Bez tebe je to strašný… a teď jsem v ordinaci. Johnny mě asi už nemá rád, ale jinak je všechno při starém."

"Oh, promiň nechtěl jsem tě rušit. Neuvědomil jsem si…"

"Ne, ne to je dobrý. Zrovna tu nikoho nemám. A ten další pacient počká." Odpověděl jsem. Bylo mi jedno, jestli ten další pacient má třeba zánět celý hlavy. Hlavně, že jsem slyšel Briana.

"Určitě? Nechci tě nějak otravovat nebo zdržovat…"

"Bri..." přerušil jsem ho. "Nezdržuješ mě. Jsem rád, že voláš." Odpověděl jsem. Z ničeho nic se linkou ozval dlouhý tón. Nakrčil jsem obočí a podíval se na telefon. Volání přerušeno. Napadlo mě, že to bylo asi signálem. Naštvaně jsem odhodil mobil na stolek a čekal, jestli Brian nezavolá znovu, ale to se nestalo. Místo toho mi přišla jen zpráva.

Ahoj Zee, bohužel není signál nijak slavný ani tady. Teď musím jít a nevím, kdy se zase dostanu do města. Jsem rád, že jsem tě alespoň na chvilku slyšel. Doufám, že budu brzo doma. Miluju tě B.

Povzdechnul jsem si a přijal dalšího pacienta, který čekal na chodbě. Jednalo se jen o preventivní prohlídku. Byl jsem rád, že jsem mu nepůsobil čekáním víc bolesti, než bylo potřeba.


Uběhli další dva týdny a o Brianovi jsem neměl žádné zprávy. Doufal jsem, že se vrátí dřív než za dva měsíce, ale s každým dnem jsem čím dál více ztrácel naději. Už to bylo pět týdnů. Uklidňoval jsem se myšlenkou, že už je to méně než půlka, ale s každým dnem, kdy jsem o Brianovi neměl zprávu jsem měl větší strach. Proč mi nemůže dát vědět, kdy se vrátí? Ptal jsem se sám sebe.

Seděl jsem na gauči a sledoval televizi. Zrovna běžely zprávy. Nebylo tam nic zvláštního. Zvednul jsem se a šel si do kuchyně pro kávu. Když jsem se vracel s hrnkem, zaposlouchal jsem se do moderátorova hlasu…

…Bohužel není jasné, z jakého důvodu požár v teplé oblasti jižní Ameriky vzniknul. Na pomoc se přidalo už několik vrtulníků z pobřežních oblastí…

Než stihl říct, o jakou oblast se jedná, ukázala se na monitoru mapka. Skoro jsem upustil šálek s kávou. Rozklepanou rukou jsem ho položil na stolek a sedl si na gauč. Celá východní a kus jižní Brazílie na mapce červeně zářily. Musel bych být idiot, aby mi nedošlo, že se jedná o postižené oblasti. Sevřelo se mi hrdlo. Okamžitě jsem sáhnul do kapsy po telefonu, i když jsem věděl, že Brian může být v pořádku, ale nemusí mít signál. Musel jsem to zkusit. Ozval se tón a informace o nedostupnosti. Zaklel jsem a položil telefon na stolek.

Ať se mu nic nestane, prosím… Modlil jsem se se skloněnou hlavou. Něco takového jsem dělal naposledy těsně před tím, než zemřel můj otec. Nejsem si jistý, zda bych ztrátu další blízké osoby zvládnul.

Ten den jsem nemohl spát. A když se mi podařilo na chvilku usnout, s křikem jsem se probudil. Zdály se mi hrozné sny. Viděl jsem, jak Briana ošlehávaly rudé plameny nebo jak na něj spadl hořící strom. Když jsem se ráno chystal do práce, cítil jsem se, jako by mě přejel parní válec. Celý den nepokračoval o nic lépe. V práci jsem si připadal, že tam nemám co dělat. Klepaly se mi ruce tak, že jsem se bál, že místo zubu budu pacientovi vrtat oko. Naštěstí jsem to vždycky nějakým záhadným způsobem dokázal bez problémů a bez nadbytečných zranění. Johnny už si asi zvyknul na to, že jsem celkem normální doktor a přestal se mě vyptávat na každou blbost. Jako třeba proč jsem si po každém pacientovi neumyl ruce. Proč asi. Měl jsem vždycky jiné rukavice, idiote. Říkal jsem si v duchu, ale jelikož jsem si pamatoval, jaké návyky jsem ho naučil, nenadával jsem mu za to.

Když jsem došel domů, okamžitě jsem si zapnul zpravodajský kanál. Chvilku to trvalo, ale nakonec se informace o brazilských požárech dostavily. Bohužel nevypadalo, že by se to nějak lepšilo. Možná naopak. Úporná vedra a silný vítr všechno ještě zhoršovaly.

Seděl jsem mlčky na gauči a snažil se nemyslet na to, že Brian už se možná stal obětí běsnícího živlu, ale marně. Chtě nechtě, do očí se mi hrnuly slzy a věděl jsem, že dokud ho neuslyším nebo neuvidím, nebudu mít klid.


Uplynulo dalších několik dní, bez jakékoli zprávy. Byl jsem na pokraji zoufalství, protože situace na jižním kontinentu se zlepšovala jen nepatrně. Dělal jsem si kávu. Dřív jsem si na ní tolik nepotrpěl, ale od chvíle, co jsem byl s Brianem jsem si na tmavé tekutině vytvořil jistý druh závislosti. Šel jsem se šálkem do obýváku, abych mohl sledovat další zpravodajství. Ostatně celé dny jsem nedělal nic jiného. Dokonce jsem si v práci zapnul i rádio. Sice mě trochu rušilo u práce, ale nemohl jsem si dovolit, aby mi některá z informací unikla.

Z ničeho nic jsem se zarazil před televizí, ruce se mi rozklepaly. To co jsem spatřil před očima bylo něco, čemu jsem nebyl schopný uvěřit. Byla to Brianova tvář. Jeho překrásná tvář. Tmavé vlasy lemující tváře, ostře řezané tváře, jemné hebké rty. Pomalu jsem odložil šálek na stoleček. Po tvářích se mi svezla slza a po ní další.

"Briane…" zašeptal jsem a svěsil ruce podél pasu. Chvilku jsem tam jen stál, než jsem se rozběhl směrem ke dveřím. Za zády mi stále běžely zprávy. Nevěděl jsem, co dělat. Naštěstí nebylo potřeba nad tím nějak moc přemýšlet.

Skočil jsem Brianovi kolem krku a sevřel ho tak pevně, jak jsem jed dokázal. Informace o požárech jsem slyšel jen tlumeně. Jediné, co jsem vnímal byl jeho dech, jeho sevření, dotyk jeho vlasů na mé tváři. Tiše jsem popotáhnul. I když jsem nechtěl brečet, slzám jsem se neubránil. Když se ode mě Brian odtáhnul, otřel mi tváře a lehce mě políbil. Bylo to jako dotek motýlích křídel.

"Kvůli tomu nás poslali domů." Řekl a sevřel mě v náručí ještě pevněji, než před tím. Chvíli jsem nevěděl, o čem to mluví. Pak mi došlo, že asi myslí ten požár. Nevěděl jsem, co říct. Jen jsem kývnul.

"Bál jsem se, že se mi nevrátíš." Zašeptal jsem. Brian mě políbil do vlasů a hned na to se odtáhnul, aby našel mé rty.

Cítil jsem v ústech chuť svých vlastních slz, ale nedokázal jsem ucuknout ani o milimetr. Nedokázal jsem povolit sevření, už nikdy jsem ho nechtěl pustit. Sice jsem byl naprosto šťastný, že se mi vrátil, ale nedokázal jsem utišit pláč, který se dral na povrch.

"Šššš, Zeee, už jsem tady." Hlasitě jsem popotáhnul a přitiskl své rty znovu na jeho. Polibek se postupně prohluboval a já jsem zapomínal na pláč, který mnou cloumal. Začínal se mě zmocňovat úplně jiný pocit. Lehce jsem se otočil a udělal krok směrem k naší ložnici. Brian mě chvilku následoval, ale pak se zarazil. "Zee?"

"Hm?" zamručel jsem skoro nepřítomně.

"Musím se jít umýt. A…" jednou rukou jsem pevně sevřel jeho tričko na hrudi a druhou jsem ho stále držel kolem ramen. Prostě tě nepustím, už nikdy. Říkal jsem si v duchu a postupně pokračoval v cestě ke dveřím. "Zee, vážně… je to docela doba, co jsem se pořádně myl. Nelíbilo by se ti…" umlčel jsem ho svými rty a natáhl jednu ruku ke klice pokoje. Otevřel jsem a pomalu ho vtáhnul dovnitř. Jakmile zámek zase znovu zaklapnul do rámu, vsunul jsem ruku pod Brianovo triko. "Zlato, já… ne, že bych tě nechtěl, ale fakt bych se potřeboval um…" Zase slova nemohl doříct kvůli mému jazyku. Po chvilce jsem se od něj odtáhnul.

"To počká…" zašeptal jsem mezi jeho rty v nepatrnou chvíli, kterou jsem potřeboval pro nadechnutí.

"Zee…" Brian tentokrát použil svou fyzickou sílu (se kterou na tom byl o mnoho líp než já), aby mě od sebe udržel. "Nechci, aby ses na mě zítra zlobil, kdybys byl nemocný nebo něco podobnýho. Bude mi to trvat jen chvilku a hned budu u tebe." Už, už se otáčel ke dveřím, ale stačil jsem ho chytit.

"Briane… kvůli tobě podstoupím klidně nejhorší nemoc na světě a neřeknu ani slovo. Prosím, nechoď teď pryč. Chci… potřebuju tě." Poslední dvě slova jsem řekl skoro neslyšitelně. Brian na mě chvilku nevěřícně koukal. Nevěděl jsem, jestli je dobře to, co dělám, ale něco uvnitř mi říkalo, že ano. "Já tě miluju Briane, víc než jsem kdy koho miloval. Ty dny bez tebe byly jako noční můra. Bylo to jako… naučit se lítat a potom přijít o křídla… Prosím, neopouštěj mě teď, když mi znovu narostly." Brianovi se zaleskly oči. Po chvilce se nadechnul a nepatrně se usmál. Udělal krok zpátky ke mně a pomalu mě položil na postel. Ztratil jsem se v hloubce jeho očí a nikdy jsem se nechtěl najít, protože tady jsem byl doma…
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Pinkly Pinkly | 22. září 2011 v 10:37 | Reagovat

aaaaaaawwwwww :) tak na konci sa leskli oci aj mne :) uplne dokonaly zaver :) krasne hun, fakt krasne :)

A na inu notu, zabila ma presstava ako Zacky niekomu vrta do oka :D

2 Niwy Niwy | 22. září 2011 v 23:36 | Reagovat

och moj bože mňau...

/pardon dnes už nie som schopná iného komentára po skoro celom týždni :D ale možno zajtra....:D/

3 VeVe VeVe | 23. září 2011 v 12:49 | Reagovat

Ááááá, je to tady, konec, nechci je opouštět (přece jen takovejch let to prožívat s nima) ale jsem ráda, že jim to takhle krásně dopadlo. Parádní! :)

4 Fanny Fanny | 23. září 2011 v 14:39 | Reagovat

ooh, finally! :D skoro som si myslela, že Brian v tej Brazílii ostane, ale tak našťastie nie :D krásny koniec, skutočne podarený :)

5 ell ell | 25. října 2011 v 22:12 | Reagovat

Jakou organizaci Brian měl, tak to jsem si opravdu už nepamatovala :)).
Pak jsem čekala, že Brian dostane kopačky za překvápko, to brazilské drama jsem naprosto nečekala a happyenad byl úplně super, kam se hrabe osobní strážce :)

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama